Duben 2013

Pátý krok explikace.

28. dubna 2013 v 10:32



Nedakonice jsou odpradávna vesnice. Se vším všudy, velice.

Nebylo by tedy divu, kdyby i kterýsi z místních slováckých kovbojů na míněnou výstavu dorazil, vystavené exponáty na duckrabbitovské téma obhlédl a pak stručně shrnul: "Tož tomu já nerozumím, nezlobte se na mňa, ale mi to celé to všecko tentonc tady přinde akorát tak leda nahovno."
Pokud by ke všemu zlému neměl ešče aji vypité, tak bych takovému narušitelovi asi řek: "Poslechni, šohaju, nechceš si o tým povykládat?"

"A nebo, což by bylo ešče lepší, dokonce popřemýšlat?"

Pokud by souhlasil nějakým místním úslovím, první moje otázka by zněla: "Víš, co to je kráva?"
"Si fakt blbý?" odpověděl by mi nějak tak určitě. "Snad sú celý život z dědiny."
"Zostaň v klidu a snaž se na to, že víš, co je kráva, úplně zapomnět. Odteďka si nikdy žádnú krávu neviděl, naprosto nevíš, co to je, když se cosi takového řekne. A já ti ukážu obrázek. … Co to je?"


"Ty se mě ptáš fakt jak ten Holcman. Co bych tak asi viděl? Kravskú řiť. A vemeno."
"Ale ty nevíš, že se jedná o krávu, přece sme se tak domluvili. Tak ani memožeš vědět, o jakú se tu jedná řiť. To vemeno ti odpustím. Ale všimni si, poněvadž je to dúležité, že nám tu chybí ocas. Pro krávu základní znak. Odháňá si ním odjakživa múchy, přece."
"I když o krávě nemluvíme."
"Přesně tak. Vidíme jakúsi podobu, jakési znaky čehosi."


"To je její druhá púlka. … A vlastně ne, když to ještě nevíme. … Tak teda pořád samé znaky. I když si sú s tými předtím podobné."
"Jen si všimni toho koženého věnca na krku. Kdo neví, je mu jasné na všecky příští časy, že tak má to, co zrovna teďko vídí, pokaždé do příšťa vypadat. Že prostě to je to. S věncem na krku a bez ocasa a po celým těle vždycky tak trochu místami červené."


"Už vidíš, co si předtím viděl, a co se ti zdálo stejné?"
"Ty myslíš tady tu kapotu za předními, nebo jak bych to řek."
"Tož máme pár určujících znakú toho čehosi, na ty tři sem tě upozornil: bez ocasu, věnec, kapota. Teda štít, jak kdyby se jednalo o jakéhosi předpotopního tvora."
"Tomu rozumím, cosi takového mívali na sebe ti ještěři u toho Špílberka."
"Vidíš, už to cosi nějak znáš, když o tom umíš vykládat. A když cosi známe, a rozlišujeme to kvůli znakům od čehosi jiného, tak už si to možeme pojmenovat. Já bych navrhoval říkat tomu kráva."
"Ale…"
"Nic ještě nemluv, a jenom sleduj… A dělej, že na tým slovu jako názvu sme se dohodli."


"Je to místami červené, nemá to vemeno, má to rohy, nemá to přední krunýř."
"Ale má to ocas…"
"Ale stojí to tak blbě, že vypadá, že má přední nohy od přírody kratší."
"Jak míval traktór zetór. A nebo jak jakýsi svišť. Klokan třeba má taky enem zadní."
"A nebo, naopak, že je hledá, že jako jakýsi norník je vyčichává, a že jima živí. Že se tedy jedná o jakúsi šelmu, která mívá za potravu drobné hlodavce."
"Takže vypadá trochu jako kráva, ale je to vlastně rohatý lev."
"Tím pádem sme se velmi snadno dostali do oblasti mytologie, a tomu, co na vlastní oči před sebú vidíme, stačí dát enem méno. Teda slovo."

"Když už to teda chápeš ty, tak snáď i tým z města donde, že tady to v Nedakonicách je výstava o artistnosti jako poznávání, nikoli jen zobrazování, a dokonce ne jen o pouhém ilustrování. Úkol, a z něho svoboda, namísto významové svévole předstírané imaginativnosti bez přesného zadání."
"Někerým slovám, keré si teď řek, nerozumím, ale smysl je mi jak u té krávy jasný."
"Tož sa ešče podívej, cosi ti eště ukážu. Ale předtím si zpoměň, jak si se před chvílu díval na celú tu krávu. Od ocasa, přes řiť, nohy, vemeno, jak si jel pohledem po té neznámé ti věci, jak na bruslách na zimáku v Hradíšťu."


"Tož, kurva, co to je? To sem teda ešče fakt neviděl… To je jakýsi klon mezi krávu a koněm? V novinách sem o tým nečet, ba ani v televizi o čímsi takým nic snáď nebylo. Odkuď to máš?"
"Když jedeš očami zleva, tak je to do jisté chvíle kráva. A když se začneš dívat zprava, chvílu to trvá jako jasný kúň. Kdosi tu zkříženú mrchu udělal na počítaču, ale ty s tými novinami a televizú si měl jednu velikú pravdu. Lidi přestali umět vidět, různé ty rozmanité a občas nesúvislé i navzájem rozporné útržky viděné reality si už nesú schopni nějak smyslupně zpracovat, poskládat dohromady do jakéhosi slovem označitelného celku."
"Všecko to majú v hlavách domíšané, o ničím se s nimi nedá domluvit. To znám."
"Základním znakem naší doby se stal ničím nevázaný žvást."


"Když šak víš, co je tým slovem kráva, s tým samým slovem si možeš ledasco dovolit. Ale musíš to slovo znát, poněvadž kdo ho nezná, by si začal myslet, že kráva je cosi jako čtyřnohý jogurt s jahodama."
"To znám, děcka malujú jen slony z televize, ale jak vypadá obyčejné třebas káče, tak to už ví z těch městských jen málokeré. Se slovem se už jim nespojuje dotyčná věc, takže je jich snadné oblbnút."


"Zatímco zase stařenka tu od vás z Nedakonic nebude vědět, čemu se tady zrovna nad tým ti její vnuci všeci tak strašně řehtajú."
"Já vím, to se teď všude tiskne namísto toho čárového kódu, ale co to přesně znamená, tak tomu též nerozumím. … Vidím to, používám, dokonce sem slyšel, že se to menuje nějak jako QR kód. Ale nevím, o čem to je."


"Ale tomu snáď obrázku už rozumíme každý, i když zas až tak moc jako živá kráva nevypadá."
"Cosi takového ti teda nezabučí, ale čímsi jako kráva to teda srozumitelné je. Má i svoje výhody, žádný hnúj ti třeba nenadělá."
"Má všecky ty základní znaky, o kterých sme domluvili jako o krávě, teda domluvili jako všeci lidi. V tých sakra dlúhých časoch před námi."
"Obrázky sú srozumitelnější. Tak sem jich na to vysvětlení použil. Ale kdyby nebyly, moh sem se obejít i bez nich. Moh sem o krávě jako súhrnu znakú mluvit, předváďat rukami, a byli bysme došli k temu samému výsledku. Jestli mi nevěříš, tož si přečti, co o tým samým už napsal kdysi jeden filozof. Teda ten, co namaloval ten obrázek, o kerým, jako súhrnu znakú a vizuálních příběhú, byla tamta výstava, ze které by sis jinak neodnes do života vůbec nic."




.

Čtvrtý krok explikace.

27. dubna 2013 v 9:53



Tisknu, opakuji, jak jsem napsal už včera odpoledne na fejsbuku s odkazem https://www.facebook.com/pages/Duckrabbit-jeho-stopy-ve-ve%C5%99ejn%C3%A9m-intelektov%C3%A9m-prostoru/297563737043955 - do něhož potupně bez komentářů vkládávám pracovní materiály týkající se chystané nedakonické duckrabbití výstavy:
Obrázek první se jmenuje DUCK, a je grafickým listem klasika Jaspera Johnse z roku 1990 - obrázek druhý je mým pastišem původní předlohy, a pořízen byl dneska dopoledne na břeku říčky za zdejším městem. Třebaže už snad první dílo pracuje i s mýtem druhým, rozvíjejícím původní mýtus iluzivnosti Wittgensteinovy kresby, tedy se starořeckým Herakleitovým pojetím času jako řeky, iluze, která plyne, a do jejíchž týchž vod nám již podruhé nelze vstoupiti - přesto přes tuhle imaginační rozvitost však ani jedno z nich nesplňuje kritéria, jež pro případné exponáty případné nedakonické výstavy kladu. Klasik, neklasik, našim posudkem budiž, nakolik dotyčné vyhovuje onomu čemusi jako variantě zjevnosti wittgensteinovského gnoseologického příkladu.

VARIANTY, INTERPRETACE, PŘÍPADNÉ NOVÉ MYTOLOGIE, VŠE TOTO, I JINÉ, JE DOVOLENO, DOKONCE ŽÁDOUCÍ - OVŠEM JEN ZA POUŽITÍ PRVOTNÍ PODOBY WITTGENSTEINOVA ZNAKU I JEHO ÚČELU.




Pro dnešní vysvětlovací účel jsem přidal obrázek ještě jeden, fotografii pořízenou v pondělí před pár dny přímo na nedakonickém místě, míněna byla jako dokumentující pohled zvědavce zaprášeným oknem do prostoru interiéru čekárny, se základním záměrem věcně zachytit uvnitř co nejvíc. Aby případným zájemcům o to zde vystavovat byly věcně co nejzřejmější instalační podmínky.
Nemíněným, tedy věcně nezáměrným, výsledkem vzniklo cosi, co se vnějšně podobá podmínce Wittgensteinovy výkladové iluze: obdobně v její kresbě nenalezneme místo, kde levý dílčí pohledový aspekt přechází v ten pravý, vnějšek nádražního nástupiště ve vnitřek interiéru nádražní čekárny; a naopak. Máme tady opět, co se jeví jako druh kachnokrálíka, co je ve shrnujícím vizuálním pohledu obdobnou iluzí - čemu ovšem kromě záměrnosti předem chybí i ona čehosi nazvatelná věcnost či předmětnost, nejedná se zřejmě rovněž o simulakrum, byť pohled nemá původního případnou nazvatelností zcelujícího objektu.
Duckrabbit je zoomorfní tvar, formulací možný živočich, v jakkoli vymyšlené vzhlednosti cosi reálné - a zejména slovně nazvatelné.
Zatímco na mé fotografii z pondělka nenalézám takového nic - a proto je do plánované nedakonické expozice jako exponát nepřípustná, obdobně jako případně autory nabízené všecko podobného druhu bez věcné podstaty.

Aby nedocházelo k případným interpretačním rozporům nebo dohadování mezi tuzemci při takových příležitostech častým a obvyklým, dokonce pro tento případ neváhám s použitím slova rituálním, platí ona zadaná již základního podmínka znaku duckrabbita, a jeho jakékoli výtvarné rozvíjení ve smyslu epistemologickém nebo gnozeologickém, jak již byl Duckrabbit jako význam i účel již na samém začátku Wittgensteinem samým použit a stanoven.
Dneska doplněno odkazem na onu autorskou záměrnost takovéto autorské tendence - a to již od samého začátku.

A proto, pro věcný důkaz takovéhoto postupu, je pro autory nutná ještě jedna podmínka: všestranná dokumentace procesu od samého počátku jeho vzniku.

VŠESTRANNÁ DOKUMENTACE PROCESU OD SAMÉHO POČÁTKU JEHO VZNIKU.

Mnohým čtoucím bude možná připadat, že se vyhlašováním těchto svých regulí a reglementací jen stále dokola opakuji, bohužel, bez vytčených model domluva mezi domorodci obecně nebývá možná.

Vezměme si pro ilustraci příklad jablka, věci, předmětu, který obdobně jako duckrabbita každý zná: vložme tedy zdravé jablko pod vývěvu, zůstane krásné, ruměnné. Co se bude následně dít, až síla vývěvy přestane působit, nechte si vyprávět od praktických fyziků.
Dejte žáčkovi třetí třídy zcela prostý příklad: Timoteji, například, zde máš nůž a jablko. Rozděl nyní jablko na dvě půlky!
Předešlý příklad má dvě výtvarně zajímavá řešení: při jednom způsobu řezu, podélném, dostaneme podobu hvězdičky jadřince, jako při praxi obyčeje na Vánoce. Při řezu svislém je sice jablko rozděleno na dvě poloviny hmotně přesnější nežli při postupu předešlém - ovšem získaná jeho vnitřní struktura už není výtvarně tak náramná.

Možnost třetí rozdělení Duckrabbita na dvě poloviny jsem již vyložil svým příkladem znaku jako symbolonu v kterémsi mém dávnějším blogu - že si vedu průběžnou dokumentaci, jednak jsem si zachoval právo prioritnosti, jednak tu hned mám možnost nedakonicky vhodného příkladu:




.

Třetí krok explikace.

24. dubna 2013 v 8:13



[23.04.2013, 17:31]
Pro peklo jich mám,
všecky kolem sebe - dej,
jim, Králu, nebe!

Parafrází na slováckou notu se ihned stručně dostanu do slováckých Nedakonic, kam jsem osobně v rámci řádných kurátorských příprav dojel předvčírem o pár minut zpožděným vlakem a vystoupil pod naprosto modrou oblohou na betonový perón. Bylo po ranní půl deváté.


Celá budova nedakonického nádraží je prázdná, v prvním patře 2 prázdné byty, půdorys celého prázdného přízemí ještě představím, před prázdným nádražím na stranu přesně jižní obrovská prázdná pláň vysypaná makadamem vhodná například k případným instalacím.
Kolos nádražní budovy jsem si dvakrát obešel a z přístupných míst a úhlů vyfotil, nazítří z těchto pohlednic poslepoval další rozesílací mailovou pozvánku.


Se základními venkovními proporcemi místa případné výstavy jsem tedy byl seznámen zakrátko, v obdobném kalupu času tříčtvrtěhodiny vymezené mi lhůty na vizitu místa do odjezdu nejbližšího osobního vlaku nazpátek jsem především nakukoval přes dvě zaprášená okna dovnitř čekárny, vyhlédnuté, určené mnou, bez jakéhokoli předchozí zkušenosti s místem samým.
Chtěl jsem napsat, že na základě pouhé intuice, ale včera, při prohlížení fotografií pořízených o den předtím, jsem si uvědomil, že někdy snad v roce čtyřiaosmdesátém, za vyhřátého slunného podzimního odpoledne, jsem si vevnitř u pultíku pokladny vystrčené do prostoru čekárny zde někdy před půl pátou kupoval jízdenku.
Pak jel směrem k Přerovu ve společnosti báječně vilné dívky Světlany, jež si ke mně tenkrát nenadále přisedla na prosluněnou lavičku na nedakonickém perónu - a jež už skoro čtvrtstoletí mrtvá jest.


Základní popisem místa případné výstavy na dílčí Wittgensteinovo téma jsem již snad vnější okolnosti ilustroval dostatečně, nyní už jen přiložím základní informaci o prostorové dispozici samotné nedakonické čekárny, uvnitř níž by se napřesrok mělo všechno mnou míněné odbýt.

Ej, šavluju se
teda sám, proti všeckým
jeden ostávám.


K dispozici výstavě je tedy k využití nejméně 36,8 metrů čtverečních případného prostoru uvnitř čekárny, když celková plocha všech místností v přízemí nádražní budovy v Nedakonicích obnáší více nežli 100 čtverečních metrů naděje.

Jak jen z průběžného zájmu mnou oslovovaných sleduji a trpce hodnotím, nemohu než zbilancovat, že sotva hned tu první místnůstku kýmsi nabídnuté artefakty napřesrok zaplní, Slovácko není, holt, Metropole Praha, tady se nepíší Dějiny, třebaže zrovna těmi Nedakonicemi, a ne metropolitní Prahou, projíždívával tenkrát ten až hodně později významný a slavný Wittgenstein.

Sám přec nezhynu,
v smrti své budu dva - mi
shora pomáhá.



.

Druhý krok explikace.

15. dubna 2013 v 13:21





Vidíme věci tak, jak (si) je interpretujeme?

Ano, vidíme první předchozí obrázek ve velikosti nečitelný - a přitom stačí na něj kliknout a uložit. Posléze můžeme výsledek číst snad již v pohledu přiměřené velikosti.

Jak vidíme i z tak začátečnicky triviálního příkladu, našemu zření cosi podsouváme.

Výraz aspect v triviálním knižním anglicko-českém slovníku nabízí k překladu synonyma stránka, hledisko, výraz, vzhled, poloha, výhled, (gramaticky) vid.
Pokud platí, že vidíme tak, jak si věci interpretujeme, potom musím zvýraznit mou domněnku, že vidíme pouze, pomocí kterých slov, popřípadě kterých pro nás konkrétních významů kterých slov, zříme.
Pokud předešlá česká synonyma vložíme do googlovského mechanického vyhledávače - a já se škodolibým pesimismem předpokládal, že nazpátek dostanu něco jako holzmannovskou řadu aspect, aspect, aspect, aspect, aspect, aspect - namísto defétistického předpokladu stkvěla se na mne v řádku vyhledávače tato řešení: page, perspective, aspect, expression, appearance, location, view, (grammatically) vid.
A když přidám k případnému použití ještě cosi vzápětí mnou zjištěné, že totiž googlovský překladač skrývá ve významových hlubinách jeho sejfu pod výrazem perspective i variantu point of view, a na kliknutí na anglicky nepřeložené české slovo vid (vidi) alternativy aspect nebo seen, repertoár možnosti mého srozumění se významně rozšířil, dokonce jako ono stanovisko dívajícího se zásadně zpřesnil.

S použitím onoho výrazu aspekt víme, o čem se tu mluví, dokonce zřejmě i vidím, co je mi k vidění nabízeno - ale přesto si nejsem jist, co se tady, přesně určeno, říká.

Před každým viděním zkusme tedy nejdříve najít, stanovit, účelu nejvíce odpovídající slovo, abychom opravdu viděli.

Ernst Hans GOMBRICH (1909-2001), UMĚNÍ A ILUZE.


Co se týče případného zvizuálnění věci bedny zmíněné v odstavci předcházejícím obrázek duckrabbita, tak věcnou představu k takovému cíli mám již vytvořenu - dokonce, v rámci aristotelské triadické tradice, ve třech dílech, v třech na sebe (dokonce) v jejich dějovém rozvoji navazujících postupných kusech.
Snad proto, že slovo bedna je jako věc mi srozumitelnější nežli slovo aspekt.

Před každým viděním zkusme tedy nejdříve najít, stanovit, účelu nejvíce odpovídající slovo, abychom opravdu viděli.

A proto míním, že několik laviček na perónu zapadlého nádraží v Nedakonicích takovým místem vhodným k vidění po 100 letech opravdu je.



.

První krok explikace.

15. dubna 2013 v 11:06




Ludwig Wittgenstein, zde na fotografii se představující v letecké bundě, která k ústroji pozemního pozorovatele účinnosti střelby baterie, potažmo celého pluku, C. K. polních houfnic nepříslušela, nastoupil svou dobrovolnou vojenskou službu jednoročního dobrovolníka dne 7. srpna 1914 v haličském Krakově.
O necelých 14 dnů dříve, 28. července 1914, vyhlásil C. K. císař František Josef I. nepřátelství Srbskému království a zahájil tak 1. světovou válku.
V příštím roce si celá civilizace bude jistě toto stoleté jubileum připomínat.

Údaj o přítomnosti vojáka Wittgensteina v Krakově již dne 7. srpna 1914, a muselo se dít v dopoledních hodinách, nás přivádí k myšlence, že zřejmě o den dříve, tady 6. srpna 1914, dotyčný projel poprvé v životě železniční stanicí ve slováckých Nedakonicích,
Možná pohledem prolétl podél nástupiště tohoto nádražíčka nacházejícího se na v úseku železniční trati Břeclav-Bohumín, jedné součásti celé délky C. K. Severní trati Vídeň-Krakov-Lvov.

Kdoví, vždyť jeho otec vlastnil hutě v Kladně, zda někdy rodina necestovala směrem na Prahu kolem již někdy předtím.

Od 26. ledna 1917, kdy se po skoro půlročním pobytu v Olomouci a krátké dovolené ve Vídni vrátil ke svému pluku, sídlícímu již namísto v Haliči až v Bukovině, jež je součástí dnešního Rumunska, již zřejmě Ludwig Wittgenstein slováckými Nedakonicemi neprojel. Lze tak předpokládat z pouhého zeměpisného faktu, a soudit, že k případným dovolenkovým cestám do Vídně jemu, či přesunu celého jeho pluku na jaře roku 1918 do Itálie, posloužily spíše tratě uherské, tedy železnice přes dnešní Maďarsko.


Nedakonice tedy pro Ludwiga Wittgensteina žádný zásadní význam neměly, párkrát jimi projel, stejněkrát je minul.

Jako třeba Rohatec, Kostelany, Babice, o kus dál za Přerovem Černovír a jiné podobné fádní destinace cestou z Břeclavi do Bohumína, a jindy zase nazpátek.
Zato například za 4 měsíce pobytu v Olomouci si napsal do notesu několik zásadních poznámek, jež se později objevily v textu jeho knihy TRACTATUS PHILOSOPHICUS.

---------- Původní zpráva ----------
Od: Bohun Pavel Pavel.Bohun@denik.cz
Datum: 14. 4. 2013
Předmět: RE: Pro šéfredaktora
Dobrý večer pane Tomane. Děkujeme za Váš tip.
S pozdravem
Pavel Bohun
Šéfredaktor - lokální
VLTAVA-LABE-PRESS, a.s.
Slovácký deník

Místo vyhnalov jak z knihy Dina Buzzatiho, zapomenutá provincie, kterou projíždějí vlaky a psi tam celé noci vyjí na měsíc.
Obyvatelstvo, vedeno zaprděnými příklady lokálních místodržících, v individuálních případech nedosahující ani té výše sociální inteligence, jakou projevily tenkrát opice na japonském ostrově Košima.
Zpravodajství novin hynoucí ihned vysázením do řádků…

Ležím tu na gauči s noťasem na břichu podle mapy narovnán ve směru jih - sever, chtěl-li bych, a otočil hlavu napravo, dohlédl bych až do Krakova, žádný Wittgensteinův vliv ve městě, v němž takto ležím zaživa, se nenalézá, jak i v celé této zemi hymny s bory šumí. Bájný Vyšehrad…
Kdybych vstal, stačí porovnat s mapou, trojdílným oknem ven z přízemní místnosti bych viděl leda tak na zápecí civilizace, tedy do blátivého dvora.
Jak malý kousek intenzivního spojení by mi pomohl, představuji červenobílou čárou znovu, ovšem již poněkolikáté zcela nadarmo.




.

Jiný svět vzdálený jen šest kroků

14. dubna 2013 v 14:51



V roce 1929 napsal maďarský spisovatel Frigyes Karinthy krátkou novelu. Na příkladech různých populárních i neznámých osobností tehdejšího světa ilustroval zajímavý postřeh - nikdy nepotřebujeme více než pět kroků k tomu, abychom našli přes známé našich známých cestu k přímému individuálnímu oslovení kteréhokoli obyvatele Země.


Vizuální simulace účasti jednoho z vhodných autorů, konce jednoho potenciálního šestičlenného řetězce, jenž osloven, přeposlaným mailem obeslán, nyní je již v příštím roce přítomen na dotyčné výstavě.

Jak je to snadné!
A já jsem tedy zvědav, kolik zdejších blogerů mi do roka pomůže dostat se ke komukoli z výtvarníků, výtvarnic, a z nich zejména konceptuálních autorů různého druhu, kterých všech takových pro nedakonický účel vhodných nebude žít v tomto našem domáckém ánusu sevřeném v lavóru svěračem pohoří Šumava, Český Les, Krušného Hory, Lužické Hory, Jeseníky, Beskydy, Bílé Karpaty a dole na mapě přítoky řeky Moravy, tak takových vhodných osob nenapočítáme v existencích více nežli 50.


Co se týče otázky případných zájemců, jaké je základní či jednotící téma nedakonické výstavy, odpověď zní prostě: začíná se tímto citátem ze druhé části knihy Ludwiga Wittgensteina FILOZOFICKÁ ZKOUMÁNÍ a pokračuje dalšími obdobně řídkými 10 stránečkami, v nichž překladatel umanutě používá výrazu zajíc, namísto vzhledem oprávněnějšího králíka. Mimo tento intelektuální rozsah podmínek a rozvíjených souvislostí percepce iluze kachna-králík, čili duckrabbit, nebude do vnitřního prostoru čekárničky na nádraží v Nedakonicích nic vpuštěno.

Zejména proto, aby se předešlo případnému exhibování a vtipkaření vystavujících po způsobu televizních bavíren - jak i jiným hole mentálním nedostatečnostem obdobných druhů, včetně i podobným handicapům i na straně případných diváků, zejména těch svěřujících se s oblibou zbytečně nahlas jejich nerozváženými zážitky a dojmy.

Jakákoli představa způsobu fungování teorie "šest stupňů odloučení" (six degrees of separation) nemůže být ve zdejších podmínkách jiná nežli zcela depresivní - lenost individuálních i skupinových myslí je tu chronická, kooperující účastnost žádaná. A přitom je ještě třeba zmínit i něco doplňkového, co si praxe této teorie od jejích účastníků vyžaduje.
Tedy vědomost o další dílčí komunikační teorii, která bývává nazývána Příběh sté opice z ostrova Košima.


.

Jako "šest stupňů odloučení" (six degrees of separation)

13. dubna 2013 v 17:02



Jako "šest stupňů odloučení" (six degrees of separation) je označována hypotetická průměrná vzdálenost, která od sebe dělí dva náhodně zvolené jedince.
Tato vzdálenost se definuje jako počet navzájem známých lidí, přes které musíme projít od člověka A k člověku B.
Přeloženo do normálního jazyka to zhruba znamená, že když na jedné straně vezmeme čtenáře tohoto blogu a na druhé straně bolivijského pastevce lam, nebo Abordžince v Austrálii, popřípadě třeba herečku Meg Ryan, ukáže se, že k sobě mají blíže, než by se mohlo zdát.

Stačí spojení pouhých 6 lidí, v jejichž řetězu jsem na začátku já, a na jejich konci ten naprosto nejneuvěřitelnější adresát - pouze ti čtyři nutní i optimální lidé uvnitř tohoto spojení musejí chtít komunikovat v rámci takového úkolu. To znamená, že musejí zejména přemýšlet, rozvažovat, kdo či který z jejich známých díky jeho konexím, a nebo zájmům, též i třeba společenskému statusu, by byl tím nejlepším adresátem vzhledem k příštímu dalšímu optimu cílícímu řešení.


Pouhý takový kousek červenobílého spojení potřebuji, ale kdo se ze zdejších domorodců v některém z pouhých 4 nutných vnitřních kroků bude kvůli čemusi takovému namáhat? Dokonce aktivně a s největším účastenstvím podílet?

Pouhý takový kousek černobílého spojení potřebuji navázat již nyní.

Aby se za necelého již půldruhého roku, tedy přesně 28. července 2014, mohla v dlouhé roky uzavřené čekárně nádraží v obci Nedakonice uskutečnit výstava na téma obrázku Duckrabbita, jak si ho několika větami/odstavci všimnul filozof Ludwig Wittgenstein v rámci jeho stanovování základních podmínek individuálně našeho námi poznávání světa.

Obdobně jako levý dolní konec šikmé čáry na obrázku určuje místo konání výstavy v Nedakonicích - stejně tak výrazy jako Duckrabbit, Ludwig Wittgenstein, a nebo také výtvarní umělci, který dokonce ještě nebyl použit - všechna taková slova, nebo s jimi související asociace, zase určují takovýmito vlastnostmi okruh osob, vhodných k takovému spojení k cíli. Dvacetkrát k cíli, k pouhým 20 cílům, když ono číslo 20 je tak zhruba počet vystavených prací, který prostor malé nádražní čekárničky zhruba tak pojme.
20 x 4 =
Ano, zhruba 100 osob nalezených a zúčastněných na mailové komunikaci v průběhu jediného příštího měsíce by zajistil nedakonický zdar v pondělí 28. července napřesrok.
Pouhých 100 osob z 10 000 000 obyvatel země.



Uveřejním zde odkaz tohoto dnešního blogu, jako adresu, v jejichž komentářích lze zanechávat zprávy kohokoli nazpátek.
Tím míním všechny ty, kteří se dozvědí prostřednictvím čtenáři rozeslaných mailů.

Každý zná ve svém okolí nějakého studenta střední výtvarné školy, nějakého místního výtvarníka v blízkém okolí. Fotografa. Mnozí chodí každý den ulicí okolo galerie. To všechno jsou potencionálně vhodné adresy. Včetně nějaké případné dívčí známosti s tajuplným studentem vysokoškolské filozofie.

Zdánlivě odlišný problém trápil již řadu let entomology. V pralesích Papuy-Nové Guineje je možné po setmění pozorovat fascinující jev: blikání milionů světlušek. Nejdříve blikají synchronně dvojice, pak větší skupiny, později celé stromy, a nakonec se i stopadesátimetrové souvislé plochy rozsvěcují a zhášejí najednou, v přísném souladu. Jak je možná tak skvělá synchronizace? Kdyby byl v roji nějaký vůdce, který by dával povely, není možné, aby ho všechny další světlušky zahlédly. Signál by se šířil ve vlnách od centrálního zdroje, potažmo od více zdrojů (opomeňme otázku, proč by se světlušky měly seřizovat podle vůdce). Kdyby se světlušky řídily podle nejbližších sousedů podle jakéhokoli klíče, diskrepance by byla ještě větší. Odkud tedy světlušky vědí, kdy mají svítit a kdy ne?

Z hlediska zmíněné teorie "šesti stupňů odloučení" (six degrees of separation) je u světlušek odpověď víceméně stejná jako v případě rozposíláním mailů s pozvánkami k nedakonické výstavě - ovšem ty světlušky k jakémusi společnému cíli komunikovat chtějí - a přitom jak malinkaté mají třeba hlavičky…




.