Září 2013

Osmý krok explikací.

2. září 2013 v 10:55



Včera jsem slíbil Itálii, dneska tedy splním, nejsem přece jenom tak ledasjaká cestovní agentura - já jsem totiž něco jako cestovka krvinek bdělou imaginací, samozřejmě, ve jménu Duckrabbita.
Sám jsem občanský průkaz tomuto genocidně zločinnému státu odevzdal již před roky - takže se můžu spolehnout jenom na tu fantazii, pokud vůbec je v mém případě k čemusi takovému aspoň naděje, a nejedná se pouze o jakousi utkvěle chronickou neurózu kohosi jako paranoika, či obdobného konfabulátora a bludaře.

Tak tedy do pohádky!
Na severu dnešní Itálie se nachází město Milán nebo Milano, za C. K. patřící k mocnářství rakouskouherskému. V něm sídlí budova Českého kulturního centra působícího v celé Itálii, včetně hlavního města Říma, v němž žádný takový reprezentační krcálek státu nenajdete, jenom v tom Milánu. V Miláně. (Divné, Ludwigu, obojí mi noťas žere jako gramaticky správné; asi je vyhládlý jiných podnětů.)
Ředitelem toho českého kulturního centra milánského je můj bývalý kamarád Venca, s nímž jsme tenkrát v normalizaci leccos pamětného prožili, před osmdesátým rokem se vyženil na sever Itálie, občas se k Ostravě dojel podívat.
Po onom listopadovém podvodu jsme naše kamarádství nepřerušili, já po něm nic nechtěl, a on měl všeho mně zbytného dost.
Pak jsem tedy já vrátil tomuto komunistickému státu občanku, a on se na konkurz stal tím ředitelem. Já ovšem dřív…
Ze starého kamarádství mě lákal, abych si tam u něj udělal výstavu, má tam v baráku své mise takovou výstavní síň. Já ovšem nemám tu občanku, na protest vůči genocidně zločinnému státu, a můžu leda tak do ánusu věčnosti, zatímco Venca jako veřejný reprezentant onoho genocidně zločinného státu činně působí.
Kamarádství z mé strany tedy vychládalo.

Přesto mi jednoho dne došel z toho Taliánska mejl, v němž byla jakási tisková zpráva toho č(!)eského centra o tom, že agentovi StB Járovi Nohavicovi krycím jménem Mirek (předtím Sólista) byla předána jakási italská cena. Pouhé jen přečtení čehosi takového mě znechutilo, Járu jsem znával od samých jeho autorských počátků, viz cosi autentického, viz:
______________________________________________________________
> Od: jarek@nohavica.cz
> Komu: "Bohuslav.Lojkásek" p.s.2005@centrum.cz
> Datum: 05.08.2010 22:28
> Předmět: RE: 1. a 5. byly adresovány přímo tobě.
>
Bohuši, aha.
Tvá první věta mi vše vyjasnila : Ty se neptáš.
Ty prostě víš.
Tak si žij ve svém světě.
Nebudu tě z něj tahat.
Jsem rád, že jsem tě potkal na svém prvním koncertě v těšínském
divadelním klubu a po třiceti letech dnes v Těšíně.
Pro mne se kruh uzavřel.
Klid v uši.
Jarek Nohavica
______________________________________________________________

Takže, Járu znaje, ihned jsem řediteli Vencovi mejloval nazpátek, že tedy způsobil pěkné svinstvo oslavováním agenta. On se ještě zmohl na repliku, že jako úřad takto musel, takže jsem mu stručně l dvěma příklady shrnul, jak jsem za normalizace taky podobně musel, a přesto jsem netisknul, popřípadě netočil.
Vždycky se lze vyhnout, ale pokud v čemsi ne - takže jsem s ředitelským Václavem přerušil všechny styky.

Čímž jsem ovšem přišel o možnost kolaborovat taktéž, třebas tím, že bych nedakonickou duckrabbití výstavu po jejím skončení přesunul celou do Václavovy reprezentační galerie - a zveřejnit takovou příležitost předem, mandele chtivých autorů bych musel z nedakonické nádražní čekárničky vyhánět.

Být tak hlavně já jinej, i sám velký Jára Nohavica by mi ze staré známosti spíchnul o Duckrabbitovi nějaký zaručeně hitový flák…


Po několika týdnech nicnedělání jsem si dneska ráno mohl v prvním svitu nafotit hotový transparent s Duckrabbitem. Použiju ho naživo za pár týdnů na ústřední ostravské manifestaci k dalšímu výročí toho podvodného 17. listopadu, mohu i k tomuto zločinu z osobních zkušeností cosi dodat, od prvního dne jsem se tenkrát podíleje na stávce v gottwaldovském železobetonovém divadle.
Loni jsem s takovou příležitostí vyrazil do Ostravy s transparentem paradiktálním, ano, byl posléze zveřejněn, a já okrajově s ním, v několika novinách; v televizi, i přes mou snahu tajtrlíkovat před kamerou, ovšem ne. To víte, znáte to, cenzura řeže, řeže, stříhá, maže, stříhá, vyhazuje, ponechává, co se hodí jí.
Umiňuji si však, že letos budu úspěšnější, přece na posledních dvou/2 demonstracích jsem s dalšími jinými mými transparenty, a dokonce pokaždé v několika televizích, již zveřejněn byl.

S Járou Nohavicou jsme mívali tenkrát na hřbetech jednoho společného agenta, Pepu Streichla, blúzmena, krycím jménem Španěl, zrovna před pár dny zemřel. Též společného řídícího důstojníka, poručíka StB Jana Liberdu. O milánského ředitele Václava, už v emigraci, se zajímával estébácký důstojník z pasového příjmením Břoza, Broza, Bříza nebo Bereza. Venca s Járou se osobně neznali. Já bych tenkrát na cestu za Vencou do Milána dostal doložku.

Když všechny osoby a obsazení známe, mohu dodati, že jsem před měsícem upozornil příslušné adresy Policie ČR, že v jejich službách je za hodnost a činnost vyplácen ten estébácký nadporučík Liberda. Zatímco Jára N. zase někde koncertoval, intuici z minula maje, kolem mě se začaly dít takové podivné věci, spíš jen pocity nežli cosi, co by se dalo vyprávět.
Na náhody nevěřím, a proto jsem v úterý minulého týdne odešel do ilegality, zejména abych rozmýšlel o nedakonické duckrabbití výstavě, hned ve středu před polednem se do mého bytu dobýval pár minut nějaký policajt.

Předvčírem, v sobotu dopoledne, zřejmě z naprostého nicnedělání, mě najednou znenadání napadlo, že bych o tom Nohavicovi a mně měl napsat pro funkci návnady a anonce nějakou duckrabbití povídku. Ihned jsem šel do mailové schránky, pro část náhle vzniklé korespondence mezi námi někdy před 3 roky, když já ho beze slova jako estébáckého agenta míjím už od roku devadesátého. 90.
I ten Václavův mail o dotyčné Nohavicově italské kulturní ceně jsem mimoděk otevřel, bohužel, bohužel, nestáhnul, zdálo se mi, že je na příležitost času dost. Bože, teď žele, nazítří v neděli odpoledne jsem zjistil, že se mi kdosi hrabal schránkou, všechny roky v ústraní schraňované dokumenty byly pryč, zbyly po nich jenom ta znamínka kancelářských sponek a přináležející maily textově zcela prázdné, až na jejich hlavičky.

Inu, genocidně zločinný stát s okem mnohem, ale opravdu mnohem, ve funcích důkladnějším a bdělejším, nežli bývalo ono Orwellovo oko Velkého Bratra, zdrávstvujtě…


Do italského Milána za prestiží se tedy s nedakonickými duckrabbitími verky nepojede, Wittgensteinova italská památka se ale v její slávě takovéhle chmury obejde, na druhé straně mi zase ubydou štrapáce se zaháněním estébáckých agentů. Jak těch původních, tak už jejich dnešních dětí, málokterý zdejší domorodec totiž pociťuje, že už Starý Zákon zlořečí za viny až do třetího pokolení, já říkávám rodného, rodového i rodinného kolena.

Kolena, kolena, Jára, pašák, ten se má!!!
Na.



.

Sedmý krok explikací.

1. září 2013 v 13:41



"Nic není tak důležité jako vytvářet fiktivní pojmy. Teprve ty nás učí porozumět pojmům našim."


Začínám dnes dvěma Wittgensteinovými citáty, o místu a původu toho prvního nic nevím.
Zatímco druhý je částí celého dlouhého odstavce paragrafu 23 FILOZOFICKÝCH ZKOUMÁNÍ o čemsi nazvaném jako řečové hry, v němž Wittgenstein vypočítává i fascinující další možnosti, z nichž by mnohé zdejší současný našinec do množiny svých představ čehosi jakoby řečového (popřípadě textového) nikdy nezařadil.
Ale v nedakonické výstavě by nemusely být pominuty.

Proto se poznovu navracím do interiéru tamní nádražní čekárny.


Ach jo!
Ne nadarmo, a od samého začátku, každému z těch, co se o možnosti účasti v této výstavě informují, zdůrazňuji, že zejména by si měli vést související autorskou dokumentaci, nejlépe co nejvíce pak textovou.
Výtvarná výstava - a něco textového!!!, s takovou podmínkou mě zdejší oprávněně musí považovat za zcela nekompetentního vola.

Jenomže stačí obyčejná nástěnná plechová tabule z tak zvaného pozinku, pokud si všímáme, známe ji z každého nádraží, polepenou různými těmi vyhláškami a oznámeními v typicky ajzboňáckém jednotně úředně výtvarném stylu, stejná modrá, stejný závazný typ písma, jistá kvalita papíru vždy ve formátu A4 - to všechno se dá zneužít ve prospěch žánru.
Tedy jistého druhu průběhu i výsledku wittgensteinské jazykové hry.

Pastiš, reminiscence, intervence.
To jsou kodifikované žánry.
Dokonce zde v účelu může být přidána nekodifikovaná mazaně nenápadná infiltrace, taková poučená nápodoba, padělání, jež se dá velmi snadno vyrobit na počítačové tiskárně, vzhledem naprosto nerozeznatelná od železničářské tradice.
Pro takovýto účel by bylo právě zde možno použít ke zcela přirozené informovanosti cestující veřejnosti kohosi oné autorské duckrabbití dokumentace, dokonce pro takovýto účel od samého počátku záměrně koncipované.

Nenápadnost, infiltrace, vetření se: jednalo by se o velmi fikanou metodu z tradice komediantské - zdejší domorodí umělci jsou zvyklí kvůli instalacím bouchat, stěhovat, velkoryse přetvářet prostory a adaptovat interiéry.
A tady by se všechno za pár minut ráno 9. srpna 2014 svěsilo, zabalilo zpátky do krabic a kufrů, jakoby tu nikdy nic nebylo.
Po cirkusech se taky nazítří nic neví, kde stávalo to ohromné třeba plné emocí a zázraků šapitó.

Budou-li však autoři chtít, a takové artefakty budou v interiéru provinční čekárny působit naprosto přirozeně, mohou ve prospěch případné cestující veřejnosti pozůstat.
(Třebaže já bych radši viděl všechny ty nedakonické duckrabbití věci poznovu instalovány v Itálii, dokonce vím o takovém vhodném místě dneska ve kdysi též C. K. Miláně.)

Jenomže, pozor, je zde ta nástěnka plechové tabule, na ní nalepené papíry vyjeté tiskárnou, které by pouze nemnohý označil za plnohodnotná umělecká, popřípadě výtvarná, díla.
Jenomže tady pozor obzvláště na Wittgensteina - bylo, nebylo (bylo nebylo - píši i bez čárky, třebaže mi tuhle verzi počítač nebere), svého druhu déjà vu, tabule visí na zdi oproti oknu, po výstavě zůstane čekárna na další dlouhé roky před veřejností opět zamčena. A s ní i nepřístupné, a přesto existující, ono nalepené. Kladoucí však možná někomu otázku.
Jaká je existenční hranice uměleckého/výtvarného díla?
Galerie nebo soukromá sbírka, zeď v obývacím pokoji nad sedačkou, nebo parky, lesy, zahradnictví, podmoří - popřípadě jeho fotografická dokumentace zveřejněná v knize nebo časopise?
Když je vybombardováno anebo spáleno, nějak jinak ztraceno, existuje (jestvuje) dál?
Tady, v Nedakonicích, může existovat tak nějak wittgensteinovsky: přístupné vzdáleným pohledům z okna na perónu, zprostředkovaně a jistým způsobem jen podmíněně, neboť si hmotně jeho viděnou existencí nemůžeme být jisti. To i případný obrázek v umělohmotné knize je nám blíž. Neboť ujistit se exaktně nám není (nebo nebude) umožněno kvůli zase na roky zavřeným dveřím čekárny.

Je snadno přístupné a vlastně není.
Otázky však, potvora, pudí, rodí, implikuje.
A přitom takový šunt, jenž lze vyjet bílomodře z každé počítačové tiskárny.

Cosi je, dokonce jako stanovitelný význam, a přesto docela průkazně zaručeně není.
Jak se takovému stavu obvykle říkává?
Iluze.

Duckrabbit.

Příště snad bude pojednáno o iluzi Itálie, v níž Ludwiga Wittgensteina v říjnovém podzimu u města Trento (německy Triente) roku 18. na frontě tamější špagetiniéři zajali.



.