Osmý krok explikací.

2. září 2013 v 10:55



Včera jsem slíbil Itálii, dneska tedy splním, nejsem přece jenom tak ledasjaká cestovní agentura - já jsem totiž něco jako cestovka krvinek bdělou imaginací, samozřejmě, ve jménu Duckrabbita.
Sám jsem občanský průkaz tomuto genocidně zločinnému státu odevzdal již před roky - takže se můžu spolehnout jenom na tu fantazii, pokud vůbec je v mém případě k čemusi takovému aspoň naděje, a nejedná se pouze o jakousi utkvěle chronickou neurózu kohosi jako paranoika, či obdobného konfabulátora a bludaře.

Tak tedy do pohádky!
Na severu dnešní Itálie se nachází město Milán nebo Milano, za C. K. patřící k mocnářství rakouskouherskému. V něm sídlí budova Českého kulturního centra působícího v celé Itálii, včetně hlavního města Říma, v němž žádný takový reprezentační krcálek státu nenajdete, jenom v tom Milánu. V Miláně. (Divné, Ludwigu, obojí mi noťas žere jako gramaticky správné; asi je vyhládlý jiných podnětů.)
Ředitelem toho českého kulturního centra milánského je můj bývalý kamarád Venca, s nímž jsme tenkrát v normalizaci leccos pamětného prožili, před osmdesátým rokem se vyženil na sever Itálie, občas se k Ostravě dojel podívat.
Po onom listopadovém podvodu jsme naše kamarádství nepřerušili, já po něm nic nechtěl, a on měl všeho mně zbytného dost.
Pak jsem tedy já vrátil tomuto komunistickému státu občanku, a on se na konkurz stal tím ředitelem. Já ovšem dřív…
Ze starého kamarádství mě lákal, abych si tam u něj udělal výstavu, má tam v baráku své mise takovou výstavní síň. Já ovšem nemám tu občanku, na protest vůči genocidně zločinnému státu, a můžu leda tak do ánusu věčnosti, zatímco Venca jako veřejný reprezentant onoho genocidně zločinného státu činně působí.
Kamarádství z mé strany tedy vychládalo.

Přesto mi jednoho dne došel z toho Taliánska mejl, v němž byla jakási tisková zpráva toho č(!)eského centra o tom, že agentovi StB Járovi Nohavicovi krycím jménem Mirek (předtím Sólista) byla předána jakási italská cena. Pouhé jen přečtení čehosi takového mě znechutilo, Járu jsem znával od samých jeho autorských počátků, viz cosi autentického, viz:
______________________________________________________________
> Od: jarek@nohavica.cz
> Komu: "Bohuslav.Lojkásek" p.s.2005@centrum.cz
> Datum: 05.08.2010 22:28
> Předmět: RE: 1. a 5. byly adresovány přímo tobě.
>
Bohuši, aha.
Tvá první věta mi vše vyjasnila : Ty se neptáš.
Ty prostě víš.
Tak si žij ve svém světě.
Nebudu tě z něj tahat.
Jsem rád, že jsem tě potkal na svém prvním koncertě v těšínském
divadelním klubu a po třiceti letech dnes v Těšíně.
Pro mne se kruh uzavřel.
Klid v uši.
Jarek Nohavica
______________________________________________________________

Takže, Járu znaje, ihned jsem řediteli Vencovi mejloval nazpátek, že tedy způsobil pěkné svinstvo oslavováním agenta. On se ještě zmohl na repliku, že jako úřad takto musel, takže jsem mu stručně l dvěma příklady shrnul, jak jsem za normalizace taky podobně musel, a přesto jsem netisknul, popřípadě netočil.
Vždycky se lze vyhnout, ale pokud v čemsi ne - takže jsem s ředitelským Václavem přerušil všechny styky.

Čímž jsem ovšem přišel o možnost kolaborovat taktéž, třebas tím, že bych nedakonickou duckrabbití výstavu po jejím skončení přesunul celou do Václavovy reprezentační galerie - a zveřejnit takovou příležitost předem, mandele chtivých autorů bych musel z nedakonické nádražní čekárničky vyhánět.

Být tak hlavně já jinej, i sám velký Jára Nohavica by mi ze staré známosti spíchnul o Duckrabbitovi nějaký zaručeně hitový flák…


Po několika týdnech nicnedělání jsem si dneska ráno mohl v prvním svitu nafotit hotový transparent s Duckrabbitem. Použiju ho naživo za pár týdnů na ústřední ostravské manifestaci k dalšímu výročí toho podvodného 17. listopadu, mohu i k tomuto zločinu z osobních zkušeností cosi dodat, od prvního dne jsem se tenkrát podíleje na stávce v gottwaldovském železobetonovém divadle.
Loni jsem s takovou příležitostí vyrazil do Ostravy s transparentem paradiktálním, ano, byl posléze zveřejněn, a já okrajově s ním, v několika novinách; v televizi, i přes mou snahu tajtrlíkovat před kamerou, ovšem ne. To víte, znáte to, cenzura řeže, řeže, stříhá, maže, stříhá, vyhazuje, ponechává, co se hodí jí.
Umiňuji si však, že letos budu úspěšnější, přece na posledních dvou/2 demonstracích jsem s dalšími jinými mými transparenty, a dokonce pokaždé v několika televizích, již zveřejněn byl.

S Járou Nohavicou jsme mívali tenkrát na hřbetech jednoho společného agenta, Pepu Streichla, blúzmena, krycím jménem Španěl, zrovna před pár dny zemřel. Též společného řídícího důstojníka, poručíka StB Jana Liberdu. O milánského ředitele Václava, už v emigraci, se zajímával estébácký důstojník z pasového příjmením Břoza, Broza, Bříza nebo Bereza. Venca s Járou se osobně neznali. Já bych tenkrát na cestu za Vencou do Milána dostal doložku.

Když všechny osoby a obsazení známe, mohu dodati, že jsem před měsícem upozornil příslušné adresy Policie ČR, že v jejich službách je za hodnost a činnost vyplácen ten estébácký nadporučík Liberda. Zatímco Jára N. zase někde koncertoval, intuici z minula maje, kolem mě se začaly dít takové podivné věci, spíš jen pocity nežli cosi, co by se dalo vyprávět.
Na náhody nevěřím, a proto jsem v úterý minulého týdne odešel do ilegality, zejména abych rozmýšlel o nedakonické duckrabbití výstavě, hned ve středu před polednem se do mého bytu dobýval pár minut nějaký policajt.

Předvčírem, v sobotu dopoledne, zřejmě z naprostého nicnedělání, mě najednou znenadání napadlo, že bych o tom Nohavicovi a mně měl napsat pro funkci návnady a anonce nějakou duckrabbití povídku. Ihned jsem šel do mailové schránky, pro část náhle vzniklé korespondence mezi námi někdy před 3 roky, když já ho beze slova jako estébáckého agenta míjím už od roku devadesátého. 90.
I ten Václavův mail o dotyčné Nohavicově italské kulturní ceně jsem mimoděk otevřel, bohužel, bohužel, nestáhnul, zdálo se mi, že je na příležitost času dost. Bože, teď žele, nazítří v neděli odpoledne jsem zjistil, že se mi kdosi hrabal schránkou, všechny roky v ústraní schraňované dokumenty byly pryč, zbyly po nich jenom ta znamínka kancelářských sponek a přináležející maily textově zcela prázdné, až na jejich hlavičky.

Inu, genocidně zločinný stát s okem mnohem, ale opravdu mnohem, ve funcích důkladnějším a bdělejším, nežli bývalo ono Orwellovo oko Velkého Bratra, zdrávstvujtě…


Do italského Milána za prestiží se tedy s nedakonickými duckrabbitími verky nepojede, Wittgensteinova italská památka se ale v její slávě takovéhle chmury obejde, na druhé straně mi zase ubydou štrapáce se zaháněním estébáckých agentů. Jak těch původních, tak už jejich dnešních dětí, málokterý zdejší domorodec totiž pociťuje, že už Starý Zákon zlořečí za viny až do třetího pokolení, já říkávám rodného, rodového i rodinného kolena.

Kolena, kolena, Jára, pašák, ten se má!!!
Na.



.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama