Sedmý krok explikací.

1. září 2013 v 13:41



"Nic není tak důležité jako vytvářet fiktivní pojmy. Teprve ty nás učí porozumět pojmům našim."


Začínám dnes dvěma Wittgensteinovými citáty, o místu a původu toho prvního nic nevím.
Zatímco druhý je částí celého dlouhého odstavce paragrafu 23 FILOZOFICKÝCH ZKOUMÁNÍ o čemsi nazvaném jako řečové hry, v němž Wittgenstein vypočítává i fascinující další možnosti, z nichž by mnohé zdejší současný našinec do množiny svých představ čehosi jakoby řečového (popřípadě textového) nikdy nezařadil.
Ale v nedakonické výstavě by nemusely být pominuty.

Proto se poznovu navracím do interiéru tamní nádražní čekárny.


Ach jo!
Ne nadarmo, a od samého začátku, každému z těch, co se o možnosti účasti v této výstavě informují, zdůrazňuji, že zejména by si měli vést související autorskou dokumentaci, nejlépe co nejvíce pak textovou.
Výtvarná výstava - a něco textového!!!, s takovou podmínkou mě zdejší oprávněně musí považovat za zcela nekompetentního vola.

Jenomže stačí obyčejná nástěnná plechová tabule z tak zvaného pozinku, pokud si všímáme, známe ji z každého nádraží, polepenou různými těmi vyhláškami a oznámeními v typicky ajzboňáckém jednotně úředně výtvarném stylu, stejná modrá, stejný závazný typ písma, jistá kvalita papíru vždy ve formátu A4 - to všechno se dá zneužít ve prospěch žánru.
Tedy jistého druhu průběhu i výsledku wittgensteinské jazykové hry.

Pastiš, reminiscence, intervence.
To jsou kodifikované žánry.
Dokonce zde v účelu může být přidána nekodifikovaná mazaně nenápadná infiltrace, taková poučená nápodoba, padělání, jež se dá velmi snadno vyrobit na počítačové tiskárně, vzhledem naprosto nerozeznatelná od železničářské tradice.
Pro takovýto účel by bylo právě zde možno použít ke zcela přirozené informovanosti cestující veřejnosti kohosi oné autorské duckrabbití dokumentace, dokonce pro takovýto účel od samého počátku záměrně koncipované.

Nenápadnost, infiltrace, vetření se: jednalo by se o velmi fikanou metodu z tradice komediantské - zdejší domorodí umělci jsou zvyklí kvůli instalacím bouchat, stěhovat, velkoryse přetvářet prostory a adaptovat interiéry.
A tady by se všechno za pár minut ráno 9. srpna 2014 svěsilo, zabalilo zpátky do krabic a kufrů, jakoby tu nikdy nic nebylo.
Po cirkusech se taky nazítří nic neví, kde stávalo to ohromné třeba plné emocí a zázraků šapitó.

Budou-li však autoři chtít, a takové artefakty budou v interiéru provinční čekárny působit naprosto přirozeně, mohou ve prospěch případné cestující veřejnosti pozůstat.
(Třebaže já bych radši viděl všechny ty nedakonické duckrabbití věci poznovu instalovány v Itálii, dokonce vím o takovém vhodném místě dneska ve kdysi též C. K. Miláně.)

Jenomže, pozor, je zde ta nástěnka plechové tabule, na ní nalepené papíry vyjeté tiskárnou, které by pouze nemnohý označil za plnohodnotná umělecká, popřípadě výtvarná, díla.
Jenomže tady pozor obzvláště na Wittgensteina - bylo, nebylo (bylo nebylo - píši i bez čárky, třebaže mi tuhle verzi počítač nebere), svého druhu déjà vu, tabule visí na zdi oproti oknu, po výstavě zůstane čekárna na další dlouhé roky před veřejností opět zamčena. A s ní i nepřístupné, a přesto existující, ono nalepené. Kladoucí však možná někomu otázku.
Jaká je existenční hranice uměleckého/výtvarného díla?
Galerie nebo soukromá sbírka, zeď v obývacím pokoji nad sedačkou, nebo parky, lesy, zahradnictví, podmoří - popřípadě jeho fotografická dokumentace zveřejněná v knize nebo časopise?
Když je vybombardováno anebo spáleno, nějak jinak ztraceno, existuje (jestvuje) dál?
Tady, v Nedakonicích, může existovat tak nějak wittgensteinovsky: přístupné vzdáleným pohledům z okna na perónu, zprostředkovaně a jistým způsobem jen podmíněně, neboť si hmotně jeho viděnou existencí nemůžeme být jisti. To i případný obrázek v umělohmotné knize je nám blíž. Neboť ujistit se exaktně nám není (nebo nebude) umožněno kvůli zase na roky zavřeným dveřím čekárny.

Je snadno přístupné a vlastně není.
Otázky však, potvora, pudí, rodí, implikuje.
A přitom takový šunt, jenž lze vyjet bílomodře z každé počítačové tiskárny.

Cosi je, dokonce jako stanovitelný význam, a přesto docela průkazně zaručeně není.
Jak se takovému stavu obvykle říkává?
Iluze.

Duckrabbit.

Příště snad bude pojednáno o iluzi Itálie, v níž Ludwiga Wittgensteina v říjnovém podzimu u města Trento (německy Triente) roku 18. na frontě tamější špagetiniéři zajali.



.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama